„Přestěhoval jsem se do Spojených států z Mexika se svými rodiči a sedmi sourozenci, když mi bylo 15 let.  Byl to nejúžasnější zážitek všimnout si všech příležitostí, které jsem měl, i kdybych na nich pracoval dost tvrdě.  Mít svobodu zvolit si kariéru a dobrodružství se zdálo mnohem atraktivnější než mít velkou rodinu.

Mám dvě děti, 10 let od sebe, pečlivě naplánované.  S každým z nich jsem strávil kvalitní čas a v životě jsem zažil dobrodružství, o kterých jsem snil jako mladý teenager.

Při studiu antropologie,  tehdy jsem si poprvé všiml a vytvořil spojení toho, jak vysoká míra růstu populace ovlivňuje kultury, ekosystém a zdroje.  Populační růst se zpomalil, ale nezpomalil, a je předvídatelně neudržitelný.“

​

​

PLNĚJŠÍ PŘÍBĚH:

​

“ Moje matka byla pátým dítětem ve své sedmičlenné rodině. Byl jsem její druhé dítě z osmi. Než se ona a můj otec vzali, měla nás pět nemanželských. To byla v Mexiku velmi špatná věc, něco ostudného. Zeptal jsem se otce, proč má tolik dětí. Řekl, že to byla volba mé matky. Myslel si, že má více dětí, aby se ujistil, že bude více oddaný rodině. Zeptal jsem se své matky, proč má osm dětí, a ona mi řekla, že neshledala antikoncepci, která by byla účinná. Moji rodiče se nikdy nebavili o výběru velikosti jejich rodiny. Prostě udělali to, co udělali, jako všichni ostatní.

Náš rodinný dům neměl tekoucí vodu. Shánění vody a praní prádla byla velká zátěž. Když mi byly sotva čtyři roky, měla moje matka moje dvojčata.  Dala mi zodpovědnost pomoci jí vychovat jedno z mých dvojčat.  Tu zodpovědnost jsem bral velmi vážně.  Jako čtyřletý jsem to nezpochybňoval.  S odstupem času vidím, že právě to rodiče udělali pro výchovu velkých rodin, zejména rodin s nízkou socioekonomickou úrovní. Děti vychovávající děti.

Když jsem byl dítě, nedostalo se mi od rodičů láskyplné, individuální pozornosti. Bylo prostě příliš mnoho dětí a  domácí práce. Jako dítě jsem to nenáviděla, protože na hraní nebylo moc času a tolik jsem ho trávila pomáháním matce s domácími povinnostmi a výchovou dětí.    

Navzdory váze těchto povinností bylo několik dobrých věcí. V neděli nás otec bral všechny na projížďku do města nebo na pláž. Když jsme se vraceli domů, zastavil se v čínské restauraci a objednal si jídlo s sebou. To se mi líbilo!  Zejména proto, že jsme obvykle parkovali přímo před kuchyní, kde jsme mohli vidět tyto Číňany připravovat chow mein. Viděli jsme, jak pára stoupá, když se vařili, vůně tak sladká!  Všichni jsme tím byli hypnotizováni.

Právě při těchto rodinných nedělních projížďkách jsme já a moji sourozenci četli všechny billboardy, což dělám dodnes. Měl jsem štěstí, že jsem vyrůstal v době, kdy v Mexiku probíhala záměrná kampaň za zmenšení rodiny. Billboardy by četl  " La Familia Pequeña Vive Mejor ". Moji sourozenci, nás v té době všech šest, je četli a opakovali slova. Slova měla chytlavý zvuk.

V pubertě jsem byl naštvaný. já  viděl příliš mnoho žen ve věku mé matky, nešťastné matky připoutané k dětem, nespokojené v manželství. Byl zde velký kulturní a rodinný tlak na to, být pannou a vdát se „správně“. Znamenalo to, že budu muset bydlet v domě svých rodičů,  počkat, až mi ten správný člověk nějak zkříží cestu a pak si ho budu moct vzít, odejít z domu rodičů a pak mít děti. Sám jsem to prostě nemohl vidět. Manželství a děti jsem zapomněla. Cítil jsem, že jsem vyměnil dost plen, když jsem vyrůstal, a pomohl tak výchově svých mladších sourozenců. Rozhodl jsem se, že nebudu poslouchat svou matku a budu pokračovat ve svém plánu získat vzdělání. Rodiče mi samozřejmě nemohli finančně pomoci, tak jsem pracoval a absolvoval vysokou školu. Byl to boj s mou matkou, protože mě v tom nepodporovala.  Prostě to nedokázala pochopit.  

Při zpětném pohledu vidím, jak mi čtení těch billboardů s nápisem La Familia Pequeña Vive Mejor dalo jazyk a vůli činit svá rozhodnutí.  Nemusel jsem dělat to, co dělala moje matka.  Mohl bych získat vzdělání.  Mohl jsem si vybrat velikost své rodiny.“  

​