„Než jsem v sobě nosil své jediné krásné dítě, vyřval ho do světa a byl zničen jeho neustálou potřebou, zdála se mi budoucnost mimo můj život abstraktní. Teď je to pro mě skutečné jako moje vlastní unavené nohy.  

Někdy chci další dítě a pak se cítím provinile za touhu. Vždycky jsem si představovala mít dvě děti. Ale to bylo předtím, než moje vlast na severozápadě Pacifiku každé léto lámala teplotní rekordy a začala hořet. Hořím touhou a strachem.  

Za klimatickou katastrofu nejsou primárně zodpovědné matky a děti, ale manažeři a politici korporací, kteří nakoupili kapitalistický omyl nekonečného růstu na konečné planetě. Většina jsou muži. I když jsou to otcové nebo dědové, fyzická péče o naši společnou budoucnost – kojení, přebalování, výuka jazyka, zalévání zahrady, ukládání semen – pravděpodobně není velkou součástí jejich každodenní rutiny. Je čas svěřit rozhodnutí, která by mohla ochránit naši společnou budoucnost, do rukou správců, pro které je budoucnost děsivě konkrétní.“